Zapomenuté zkušenosti – poznatky ze studia historických oken

► Vývoj poznání vlastností oken
Okno bylo vždy, až do minulého století, vnímáno především jako osvětlovací otvor, později s možností větrání a oddělení vnitřního prostředí od venkovního počasí. 
Proto vidíme na různých typech historických budov rozdílné přístupy k pojetí oken, jak z hlediska jejich rozměrů, zasklení, velikosti, otevírání a utěsnění, tak z hlediska celkové koncepce budovy a jejího vyznění. Jak rozdílná jsou okna venkovské chalupy a městského panského paláce, byť ze stejného historického období! Čím blíže se na historická okna zaměříme, tím větší rozdíly nalézáme, proto je zřejmě chybou dneška hledat jednotný recept na paušální přístup ke všem dochovaným historickým oknům.
Okno sloužilo především k osvětlení interiéru, umělé osvětlení bylo vždy problematické a nákladné, a to jak v chalupě sedláka, tak na šlechtickém sídle. Z hlediska tepelné ochrany bylo zásadní oddělení od exteriéru, které se v našich zemích vyvíjelo souběžně s okolními zeměmi a předstihlo vývoj mnoha vzdálenějších a vyspělejších zemí. K osazování dalších křídel oken, a tím k rozšíření dvojitých, později špaletových oken, u nás došlo mnohem dříve než například v Anglii, Francii nebo Nizozemí. Pochopitelně, že tento vývoj se týkal staveb větších a reprezentativnějších, u lidové architektury byl vývoj odlišný. 
Do energetické krize v minulém století byla otázka prostupu tepla spíše v pozadí, důležitější bylo vůbec dosažení alespoň základní tepelné pohody, hodnocené podle měřítek své doby. Nezapomínejme, že pro pobyt osob v místnostech bylo vytápění vždy zajišťováno lokálním zdrojem s vysokou sálavou složkou – zvýšeným vyzařováním v oblasti infračerveného světla. Navíc kamna nebo krb vysušují vzduch a zvyšují tak pocitovou teplotu. Proto teplota vzduchu v místnosti mohla být z dnešního pohledu nižší; pokud měl člověk během svého pobytu v objektu (který byl výrazně kratší než dnes, více času trávil venku) pocit chladu, sedl si blíže ke krbu, kamnům, nebo použil pro spánek peřinu. Stejně tak je dnes odlišný způsob odívání v interiéru. Byť zdánlivě tato témata nesouvisí s okny, v konečném důsledku mají zásadní vliv na pochopení filozofie konstrukce oken, jejich osazování a velikost. Tomu se věnujeme níže. 
Přelomové období nastalo ve druhé polovině dvacátého století, kdy byly nově, na základě fyziky, definovány přístupy k vlastnostem oken. Byť stejný proces probíhal souběžně například v Německu, v tehdejším Československu byl naprosto průlomový, a v porovnání s ostatními zeměmi, průkopnický. 
V té době jsou instalována první zařízení na měření průvzdušnosti a zatékavosti oken (první v ČSSR zařízení SODIFMA (Société de diffusion des matériaux) v ŠDVÚ Bratislava, vzápětí ve Zlíně. Stavební fakulty, VŠLD (Vysoká škola lesnícka a drevárska) vě Zvoleně i Výzkumný ústav pozemních staveb v Praze a ve Zlíně vyvíjejí intenzivní výzkumnou, analytickou a normotvornou činnost. Jména profesorů Bieleka, Puškára, Mrlíka, Poláška st. a mnoha dalších jsou podepsána pod přelomovými pracemi té doby a zcela změnila vnímání oken. Okno již není pouhým oknem, je otvorovou výplní, byly definovány zásady „konstrukční tvorby“, byly stanoveny a zakotveny pojmy jako „dekompresní dutina“, vžily se termíny jako „infiltrace, tepelný odpor“ a mnohé další. Výzkumu, měření a vývoji technologií pro okna se v osmdesátých letech intenzivně věnovaly tři výzkumné ústavy a více než stovka specializovaných odborníků.
Byť tehdejší průmysl nemohl v masové výrobě nabídnout dostatečnou kvalitu provedení oken, tehdy vyvinutá zdvojená okna dosahovala laboratorně velice dobrých mechanických a fyzikálních parametrů, výbornou životnost i progresivní technologii výroby. Bohužel velmi nízká kvalita provedení oken způsobila spíše opačný jev, zapříčinila obrovskou nedůvěru veřejnosti k dřevěným oknům, která trvá dodnes. Nezapomínejme v rámci objektivity ale na fakt, že v souvislosti s výstavbou panelákových sídlišť se v tehdejším Československu vyráběly statisíce oken ročně (v sedmdesátých letech bylo dokončováno kolem 80 tis. bytů ročně). Tehdejší výrobní kapacity si dnes už stěží dokážeme představit.
Dnes se stala z vlastností oken skutečná věda. Dnešní požadavky na tepelněizolační a akustické vlastnosti oken byly ještě před dvěma desetiletími nepředstavitelné. Ještě v devadesátých letech se zdálo, že „europrofil“ IV 68 se zasklením izolačním dvojsklem je tím správným receptem na úspory tepla. Dnes hledáme řešení s tepelným odporem mnohem vyšším a tato řešení prostřednictvím dotací podporujeme. 

► Přístup k přírodě, mechanice a fyzice
Zdálo by se, že historická okna nám nemají v oblasti mechanických a fyzikálních vlastností co nabídnout. Mají jednoduchá zasklení, nebývají těsněná, mají tenké profily, osazena do stěn jsou bez izolačních hmot. Je to ovšem chybný předpoklad. Naše soudobé poznání vychází z principu maximální těsnosti a úspor energie na vytápění budov za (doslova) jakoukoli cenu. 
A právě v pochopení filozofie našich předků leží velké pole potenciálních poznatků pro další vývoj oken i pro záchranu hodnot oken historických. (Pozn. autora: nehledáme cestu zpět, návrat k původním konstrukcím, ale cestu k vybalancování energetické efektivnosti okna a vazby na všechny ostatní aspekty.)
Zvykli jsme si okno posuzovat samostatně, jako výrobek. Okna přepravujeme smontovaná, Jejich parametry měříme bez vazby na ostatní parametry objektu, a hlavně, stanovujeme paušální požadavky na jejich vlastnosti.
Okno v pohledu našich předků je prostá součást stavby. To, co dnes z hlediska námi vyznávaných hodnot považujeme za chybu, mohlo a často mělo v době svého vzniku jiné poslání a nám dnes uniká zatajený význam.
Statika okna byla řešena na zcela odlišném principu než dnes. Tuhost celého okna zajišťovala především obvodová zeď. Do ní byl zpravidla bez dalšího těsnění zapuštěn rám okna. U oken námi sledovaného období bývá takto zapuštěn rám vnější, což je ze statického hlediska výhodnější, a navíc tento systém v kombinaci s tehdy používaným systémem montáže umožňoval v některých případech i dokončení fasády před finálním osazením oken (např. Národní muzeum).
Profily křídel, byť velice subtilní z dnešního pohledu, byly otočeny větším rozměrem proti působícímu zatížení větrem a užším rozměrem do plochy okna. Členění křídel bylo pevně spojeno s obvodovými prvky křídel, zmenšovalo rozměr použitého skla (cenová úspora) a zvyšovalo tuhost křídel, při malém zastínění. Navíc kování minimálně oslabovalo profil a nebylo v prostoru zasklení. Proto i velká křídla mají vysokou prostorovou tuhost a přes tenké profily zcela minimálně podléhají kroucení. 

• Osazení okna
  Jak bylo uvedeno, rám okna byl z větší části zapuštěn do „kapsy“ předem připravené v obvodové stěně. U velkých oken je šířka zapuštěné části rámu i 15 cm až 20 cm, vychází se z použité technologie zdění, a ta poskytuje mimořádně pevný a tuhý způsob osazení při minimální ztrátě zasklené plochy – rám je do prostoru vysazen jen o šířku potřebnou pro závěsy a pro možnost otevírání křídel.
  Spára nebývá těsněna vůbec nebo jen provazcem. Přesto touto spárou nezatéká voda do interiéru nebo stěny, a ani průvzdušnost není nijak dramatická. Je to pravděpodobně dáno tím, že zapravením fasády a parapetů z vnějšku a dřevěným olištováním zevnitř, vzniká uzavřená vzduchová mezera s dostatečnými izolačními vlastnostmi. K zatékání u budov v původním stavu nedochází také proto, že nebyl vytvořen tlakový rozdíl mezi interiérem a exteriérem, a pokud vznikne, k jeho vyrovnání dochází infiltrací přes okno, nikoli přes připojovací spáru – viz níže. 
  Z hlediska realizace je pozoruhodné, že pro upevnění – kotvení i velkých oken stačilo jen několik malých (a relativně měkkých) kovových prvků a rozměrové tolerance otvoru pro okna nemusely být nijak přísné – tím, že se okno vyrábělo a osazovalo na míru až do hotového otvoru, nevadily ani odchylky v řádu několika centimetrů – rám byl vyroben pro konkrétní otvor a byl sestaven až uvnitř otvoru. Malou povědomostí o tomto faktu vznikají nedozírné škody, zbytečné destrukce a zvyšování pracnosti při výměně historických oken. 
  Podstatným rozdílem mezi minulostí a dneškem je vnímání špaletového okna jako výrobku. Jak jsme uvedli výše, okno bývalo (zejména u větších a významnějších staveb) vsazováno do stavebního otvoru postupně. Na základě našich nových analýz se jeví jako vysoce pravděpodobné, že rámy oken se dovážely na stavbu v demontovaném stavu. Stejně tak je pravděpodobné, že k zasklívání mohlo docházet až na stavbě. 
  Pravděpodobně tak byl napřed osazen vnější rám do „kapsy“ ve stěně – smontován uvnitř otvoru. To by vysvětlovalo i jinak neřešitelné situace, kdy je do předem vyzděné kapsy instalováno obloukové nebo dokonce kruhové okno o větším poloměru, než je světlost otvoru.
  Následovalo upevnění vnějšího rámu pomocí kovových prvků včetně vyvážení do roviny svislé a vodorovné – technologie umožňovala vertikální i horizontální posun v řádu centimetrů. Pak byla instalována špaleta, později i rolety či stínění. Na závěr byl na špaletu namontován vnitřní rám. Po zalištování a konečné úpravě všech detailů byla zavěšena zasklená křídla. Jeví se jako možné, že i nátěr oken probíhal až na stavbě po zabudování rámů a špalet.
  Velice podstatnou informací se jeví častá zjištění, že několik řad cihel (zpravidla 3 řady) pod parapetem nejsou položeny do malty. Není to známka pochybení, ale s vysokou pravděpodobností je to příprava pro umožnění opravy oken. Okna mívají poškozeny většinou jen spodní části vnějšího rámu, které, jak se zatím domníváme, lze po vyjmutí cihel vyjmout a nahradit novými částmi profilu. 
   
• Zasklení a kování
  Z hlediska našich předků bylo velmi žádoucí dosáhnout co největší plochy zasklení při co nejnižších nákladech na tehdy drahé sklo. Proto (nejen z estetických důvodů) byla křídla členěna na menší plochy (čím větší tabule skla, tím byla výrazně dražší a vznikalo vyšší riziko rozbití při dopravě). To usnadňovalo a také zlevňovalo opravy rozbitých oken. Zároveň se snižovala hmotnost křídel a tím nároky na kování a jeho zapuštění. Kování nikdy nebylo umisťováno do stejné roviny jako zasklení (na rozdíl od soudobých konstrukcí) a tím bylo umožněno bez snížení tuhosti křídla zachovat štíhlý profil ve směru dopadajícího světla. Důležité je nezapomínat, že kování té doby bylo koncipováno z hlediska únosnosti na jednoduché dělené zasklení tloušťky zpravidla 3 mm. 
   
• Spáry a jejich těsnění – průvzdušnost a zatékavost
  Ideálem dnešní doby je vzduchotěsnost. Panuje představa, že netěsnostmi uniká velké množství tepla. Nezbytně nutná výměna vzduchu je v moderním pojetí zajišťována dalším technicky náročným a energii spotřebovávajícím zařízením. Naši předkové měli jiný pohled. Spáry oken nejsou těsněny a průvzdušnost se do jisté míry akceptovala. V každé obytné místnosti byl zpravidla instalován lokální zdroj tepla, obvykle kamna na dřevo, později na uhlí. Byl tedy nezbytný autonomní přísun dostatečného množství vzduchu. Netěsnosti umožňovaly také přirozené větrání pro pobyt osob. Je pozoruhodné, jak úzká vazba byla mezi objemem vzduchu v místnosti a velikostí oken, tedy délkou spáry. V malé chalupě malá okénka, na zimu dodatečně těsněná, v místnostech s vysokými stropy okna velká. Zdá se, že byl empiricky známý přístup k dimenzování objemu přirozené infiltrace oken.
  Z vad vzniklých po rekonstrukcích historických staveb se musíme poučit. Starší budovy nelze posuzovat dnešním pohledem. Zatěsněním otvorů, výměnou oken za těsná a zazděním komínů odsuzujeme objekt k postupné likvidaci, vzniku plísní a poruchám omítek a fasád. Trvalá výměna vzduchu byla nezbytná pro průběžné vysoušení stavby založené vždy bez hydroizolací.
  Velice pozoruhodná řešení našli naši předkové v problematice odvodu srážkové a kondenzované vody. Okenní profily tím, že nevytvářejí kapilární efekty a umožňují vyrovnání tlaků vzduchu, nezpůsobují nasávání vody do meziokenního prostoru, ale naopak. V prostoru nalehávek se tvoří kapky vody, které bez působení tlakového rozdílu volně stékají do předem vytvořených odvodňovacích drážek a otvorů. Stejně tak byl řešen odvod vody z připojovací spáry. Voda prostě volně stékala dolů a do vyústění na oplechovanou římsu. Tím, že připojovací spára nebyla těsněna, nevznikaly kapilární jevy ani podtlak, který by vedl vodu dál do stěny. O tom, že tento systém fungoval, svědčí zdravé dřevo rámů v ostění i po staletích. 
  Naopak poškození a hniloba na spodních vlysech vnějších rámů je dokladem zanedbané údržby, kdy došlo k zanesení odvodňovacích drážek špínou a narušení odvodnění okna na dlouhé roky. 
  Jedno z geniálních řešení problému s kondenzací vody na oknech bylo nalezeno v Císařských lázních v Karlových Varech. Vzhledem k lázeňskému provozu nebylo možné kondenzaci eliminovat, byl tedy vytvořen kovový odvodňovací kanálek, který vedl do nádobky umístěné na radiátoru. 
   
• Izolační funkce 
  Skutečný a reálný tepelný odpor dvojitého historického okna s jednoduchým zasklením je bohužel svým způsobem hodnotou neznámou.  Tabelární normové hodnoty jsou nepříznivé, což je ovšem důsledkem nedostatečného objemu naměřených hodnot a doby vzniku normy. Okna se od sebe navzájem výrazně liší profilací i přesností rozměrů, těsností nalehávek i možností seřízení kování.
  Dá se však předpokládat, že reálná dosažitelná hodnota u přesné kopie historického okna bude srovnatelná s dnes běžnými okny a mohla by se pohybovat kolem 1,2 W/m2K až 1,4 W/m2K, snad i nižší. Dnes se A priori řídíme tím, že pokud hodnota nebyla pro konkrétní okno změřena, předpokládá se automaticky takové okno jako nevyhovující pro soudobé požadavky na tepelnou ochranu budov.  Nezapomínejme ale, že veškeré zkušební a výpočtové metody, normy a certifikace vznikly pro jednoduchá a zdvojená okna v době, kdy se ještě s dvojitými okny vůbec nepočítalo. 
  Hlavní příčinou, která vedla tehdy k odsouzení těchto oken, byla vysoká průvzdušnost poškozených starých oken, jejich velká skladebná tloušťka, materiálová a technologická náročnost. Také se z cela změnily stavební postupy i materiály používané pro výstavbu. Pro plnění plánu objemu výroby pro panelové domy byla tato okna zcela nevhodná. 
  Pokud se ovšem podíváme i na to nejjednodušší dvojité okno čistě z hlediska materiálu, vidíme, že celkový součet tlouštěk profilů (při zanedbání špalety) je cca 110 mm, dvojité zasklení se vzduchovou mezerou až 200 mm, přestup tepla vedením mezi skly je téměř vyloučen (není distanční rámeček). V porovnání s dnes běžnými okny o tloušťce profilu cca 90 mm a vzduchovou mezerou 16 mm není z podstaty materiálů patrné nějaké výrazné zhoršení, spíše naopak. Také (v souvislosti s okny) nebyla věnována dostatečná pozornost fyzikálním vlastnostem uzavřených vzduchových mezer nad 5 cm šířky, jak se dnes domníváme.
  Neznámých zůstává stále hodně a celá otázka vyžaduje další seriózní a systematický výzkum. 
   
• Průvzdušnost a vliv na proudění vzduchu v interiéru
  Dnešním pohledem se zdá, že stará, netěsněná, „děravá“ okna nemohou přece plnit svou funkci. Tento pohled sdílí většina z nás a je dán zkušeností – tím, jak starými okny táhlo, vznikal trvalý průvan, „padal“ kolem nich chlad a místnost se nedala příjemně vytopit. Výměnou oken za nová tyto pocity zmizely. 
  Důvodem těchto negativních jevů je proudění vzduchu. Změnou vytápění z lokálního na ústřední a změnou polohy topidla od vnitřní stěny k prostoru pod oknem došlo ke změně směru proudění vzduchu. K této změně přispěly i další časté úpravy objektu, jako výměna vstupních dveří, lepší zatěsnění dveří vnitřních, zvýšení teploty vytápění a utěsnění jiných otvorů uvnitř objektu. Změnilo se i užívání místnosti. Došlo ke zvýšení tlakového rozdílu mezi interiérem a exteriérem.
   
• Tlakový rozdíl dříve a dnes
  Motorem, který pohání proudění vzduchu v místnosti, je tlakový rozdíl. V praxi se setkáváme s oběma póly proudění vzduchu a jejich příčinami. 
  K proudění vzduchu je nezbytný rozdíl tlaků. V případě dokonale utěsněné novostavby ani při vytvořené tlakového rozdílu uměle, nejsme schopni měřit proudění vzduchu v signifikantních hodnotách. Těsnost obálky je taková, že nepropustí dostatečný objem vzduchu na to, aby se hmota vzduchu dala do pohybu. Nezapomínejme, že i vzduch má svou hmotnost (1 m3 váží cca 1,2 kg) a na jeho uvedení do pohybu je potřebná energie. 
  Pohyb vzduchu nevzniká tam, kde není tlakový rozdíl. Tedy pokud má objekt (za bezvětří) v interiéru stejnou teplotu jako v interiéru a nevznikají v něm tlakové rozdíly, vzduch uvnitř se nepohybuje. 
  Proč tedy vadí netěsnosti okna? Protože dnes jsou i historické domy používány jako školy nebo administrativní budovy upraveny, modernizovány. Jsou vyměněny vstupní dveře, změnila se poloha topidel, utěsněním dřívějších komínů a dalších otvorů se zvýšilo na schodišti svislé proudění – komínový efekt. Budova je vytápěna na podstatně vyšší teplotu než v dřívějších dobách. Poslední netěsnosti, které takový objekt má, jsou ty v oknech. Je tedy logické, že veškeré proudění vzduchu pro vyrovnání tlakového rozdílu probíhá nejvýrazněji okny. 
  Tyto jevy znepříjemňují pobyt nejen v historických budovách, ale velmi často jsme se s nimi setkávali také v panelácích, kde k tomu kromě špatné kvality oken přispívalo především řešení stupaček, výtahů a odvětrání bytových jader. Dnes, po „revitalizaci“ a dokonalém utěsnění, se často problém přenese na jednu z posledních spár – připojovací spáru oken, kde pak plísně signalizují nový problém. Stejně tak se děje i v domech historických, ale v mnohem výraznějších měřítcích, neboť objekt měl řešeno průběžné vysoušení trvale zvýšené vlhkosti právě pomocí trvalého proudění vzduchu, kterému jsme výměnou oken a utěsněním netěsností účinně zabránili.  
  Je tedy pravděpodobné, byť to zní jako paradox, že v původních historických budovách bylo proudění vzduchu výrazně nižší než v budovách námi opravených s částečným utěsněním. Utěsněním jedné netěsnosti se zvyšuje průtok ostatními netěsnostmi. Čím větší tlakový rozdíl, tím větší tok sebemenších netěsností. 
   
• Soudobá očekávání a možnosti splnění požadavků
  Může historické dvojité okno s jednoduchým zasklením splnit současné požadavky na otvorovou výplň? Domníváme se, že ano, beze zbytku. Jedinou podmínkou je stanovit míru technických požadavků na okno v souvztažnosti s celou budovou, zajištěním nejen tepelné ochrany, ale celkového fungování vnitřního klimatu. Stanovením nevhodných a přemrštěných požadavků se dostáváme do slepé uličky. Ano, můžeme použít nejmodernější okna, ale tím se nezmění podstata fungování historického objektu. Pouze nahradíme jeden dílčí problém (částečný únik tepla okny) problémem jiným, zásadním – zvýšením vlhkosti v interiéru, rozvojem škůdců, kondenzací na oknech, hnilobou, zrychlenou degradací celé budovy. 

Z hlediska mechanicko-fyzikálních parametrů můžeme od dobře opraveného původního okna nebo jeho přesné kopie očekávat splnění základních požadavků:
•    Průvzdušnost – bez těsnění v nižším stupni, s jednostupňovým těsněním jsme experimentálně dosáhli i nejvyšší třídy.
•    Zatékavost – bez zatékání při nulovém tlakovém rozdílu i u oken netěsněných, u oken jednostupňově těsněných jsme dosáhli  i vyššího stupně.
•    Tepelný odpor – dnes nedoložitelný parametr, po ověření laboratorními měřeními očekáváme splnění parametrů pro běžnou výstavbu.
•    Akustický útlum – problematika těsnosti spár, konstrukce sama o sobě je vynikající. 
•    Mechanická pevnost a stabilita – bez úprav v původním provedení vyhovující (vydržely i se zanedbanou údržbou až několik století – po zatížení dvojskly dochází k výraznému zkrácení životnosti)
•    Ovládací síly, odolnost proti vloupání, pohodlí při ovládání – lze splnit v míře, kterou vyžadovala doba vzniku okna.

• Zachování profilace a instalace dvojskla 
  Velice často se setkáváme s kompromisem – pracovníci památkové péče se ve snaze o zachování původního vyznění oken skloní před požadavky na tepelnou ochranu budov a připustí instalaci dvojskla do špaletového okna. Rozpoutá se následná diskuse, zda dvojsklo umístit na vnitřní nebo vnější křídla. Okna jsou nově (nekoncepčně a bez zkoušení a měření) vyrobena, je (více či méně) zachována původní profilace a investor je rád, že ušetří za vytápění. 
  Z našich posledních poznatků vyplývá, že by se mohlo jednat o zásadní a systémovou chybu. 
  Pro splnění tohoto požadavku musíme totiž porušit jiná pravidla a zásady, zanedbat poznatky a vědomě udělat mnoho chyb. Nelze dodržet hloubku zasklívací drážky, překrytí okraje dvojskla, předepsané vůle zasklívací drážky, musíme porušit zásady instalace podložek pod dvojsklo, nemůžeme umístit kování do původní roviny nebo jej zapustit dostatečně hluboko. Zvýšíme enormně hmotnost zasklení, nad hodnoty, které jsou bezpečné pro daný profil a musíme použít (památkově vyžadované) závěsy. Vynecháme tak zásady platící pro soudobá okna a současně vědomě porušíme pravidla platná pro okna historická. Toto se děje již delší dobru ve velkém počtu oken v Německu. Ale dovolím si tvrdit: není to správně.
  Ztrácíme historickou hodnotu okna, jeho mechanické vlastnosti a statiku, ohrožujeme bezpečnost okna při užívání a loučíme se s dlouhou životností okna.
  Získáváme většinou vyšší povrchovou teplotu, lepší tepelnou pohodu. Získáváme pocit, že šetříme energii na vytápění. Je opravdu tato úspora natolik významná? Místo jednoduchého zasklení – zasklení dvojité se zmenšenou mezerou oproti standardnímu dvojsklu – představuje v celém historickém objektu opravdu tak zásadní úsporu tepla, aby vyvážila rizika? Proto usilujeme o solidní a metodický výzkum této oblasti, přesné změření a kvantifikaci v kontextu celé budovy. Připouštím i možnost omylu, pro potvrzení nebo vyvrácení těchto myšlenek je ale potřebné další studium reálných vlastností historických oken.
   
• Závěr
  Závěry ještě nemůžeme vyvodit. Historická okna nám zatím poodhalila jen některá ze svých tajemství a čeká nás ještě hodně práce a úsilí, abychom poznali více. Již nyní se ale jeví, že naši předkové měli dobře vyvážený poměr vloženého úsilí a peněz vůči tomu, co získali zpět. Okna jsou snad nejkrásnějším příkladem toho, že nemůžeme posuzovat věci jednotlivě, ale musíme mít na zřeteli celek – celou budovu a její kontext v rámci společnosti, města, obce. Že úsilím o dokonalost na jedné straně se zvýrazní nedokonalosti jinde. 
  Dnešní doba před nás klade otázku, jak moc lpíme na tom, co tvoří naši dnešní životní úroveň, na co jsme si zvykli, co opravdu potřebujeme. Historická okna nám ukazují, jak chytře na tuto otázku odpověděli naši předkové. Poučíme se? 
   

Autor článku: Ing. Marek Polášek, Ph.D. (Výzkumný a vývojový ústav dřevařský v Praze)

Tento odborný článek je součástí obsahu Ročenky ČKLOP 2022. Náhledy Ročenek zde.